Jiří Šuhájek: Co je na světě lepšího než sklo?

11. 10. 2018

V rámci letošního Mezinárodního sklářského sympozia IGS jsme hostili několik významných umělců. Mezi nimi byl i Jiří Šuhájek, sklářský výtvarník, který se díky osobitosti a originalitě řadí mezi nejvýraznější ikony své generace. Letos byl dokonce uveden do Síně slávy.

Šuhájek vytvořil veledílo, které je oslavou ženského elementu – matku a dítě. Matka, alias Lady Glass, je 3 metry vysoká socha složená z ručně foukaných skleněných koulí a oválů. Tu doprovází menší dílo, metr vysoká vzpřímená postava dítěte, která bude vystavena v muzeu v Novém Boru.

„Malých věcí jsem už udělal mraky. Když člověk začíná pracovat se sklem, dovolí mu dělat jen malé prcky - skleničky, lahve, vázičky. Řekl jsem si, že musím vytvořit něco pořádného,“ říká Šuhájek.

A jak se vlastně dostal ke sklu? „Byl jsem původně hlavně sportovec. Dělal jsem atletiku, basketbal, a to na vysoké úrovni, bavilo mě to. Bavilo mě i kreslení, ale nebylo pro mě zas tolik důležité. Když jsem končil školu v České Lípě, zrovna otvírala šenovská škola, která byla v té době pár let zavřená. Zrovna ten rok!“

„Šel jsem tam na exkurzi a líbilo se mi to, a tak mě tam vzali na malbu. V té době existovaly tzv. umístěnky a mě potom umístili do Karlových Varů. Nechtěl jsem tam, ale zjistil jsem, že to bylo to nejlepší místo, kam mě vůbec mohli poslat. A navíc jsem tam mohl dělat basket a atletiku! Byl tam taky jeden takový pán, jmenoval se Mrnka, a ten mě přiměl k tomu, abych se přihlásil na VŠUP. První rok mě tam nevzali, tak Mrnka řekl: „Nevadí, budeš dělat zkoušky příští rok.“ A udělal jsem je!“

„Měl jsem nad sebou celý život nějakého anděla strážného,“ vzpomíná Šuhájek na své začátky, když studoval ateliér malby na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Poté pokračoval ve studiích v Ateliéru skla u Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Royal College of Art v Londýně.

„Do Londýna jsem se dostal tak, že jsem tam pět dní před invazí náhodou odjel na výlet. Díky člověku jménem Moon, který byl velká kapacita, jsem získal stipendium na Royal College. Po roce jsem se chtěl vrátit domů, ale Moon řekl: „Zbláznil ses, je tam okupace,“ zařídil mi stipendium, až jsem nakonec získal v Londýně titul. Vždycky jsem měl nad sebou mentora, který mi ukázal směr. Je to náhoda. Když je člověk šikovný, ještě to neznamená, že vyhraje v loterii.“

Podle Šuhájka má sklo velkou budoucnost, musí s ním ale pracovat někdo, kdo to umí. „Dřív tomu byla víc nakloněná doba. Byl jsem ve Skandinávii, v Rusku, na Ukrajině, v Turecku, v USA… Američanům se to začalo líbit a začali dokonce stavět pece na školách. Myslím, že my jsme do dneška jediná sklářská země, která nemá pec na uměleckoprůmyslové škole v Praze, což je těžko uvěřitelný příběh. Hlavní jsou lidi, kteří mají ke sklu nějaký vztah. Doba musí začít sklářství nějakým způsobem podporovat.

Každá firma, jako třeba Preciosa, by tomu měla pomáhat, udělat jednou za rok sympozium a svolat lidi z oboru.“

A čemu se chce umělec dál věnovat? Jak jinak než sklu. „Co je na světě lepšího než sklo? Je průhledné, barevné… Ten materiál je sám o sobě fascinující a zajímavý,“ uzavírá Šuhájek.